Opravdová čarodějka

Rozplakala se mi před časem do telefonu jedna známá, paní Ilona; její sestře totiž objevili rakovinu. Uběhlo pár měsíců a paní Ilona mě šokovala pokračováním příběhu: Sestra odmítla jít na operaci, našla si v časopise kontakt na léčitelku - a teď je bez nálezu. Když jsme se příště sešly, nedorazila moje známá sama – přivedla s sebou paní Jelenu Pinkasovou…

Široko daleko vyhlášenou léčitelkou a jasnovidkou byla už prababička z otcovy strany. Stejně tak babička i sám tatínek. Před jejich domem v Oděse proto neustále postávala fronta pacientů. Však byla babička na schopnosti svého rodu – léčit pouhými doteky rukou - patřičně pyšná. „Takových, jako jsme my, je deset na světě!“ říkávala. A protože babička často nestíhala nápor nemocných a dar uzdravovat pouhými doteky zdědila i malá Lenička, začala děti do osmnácti roků brzy léčit právě ona. Bylo jí tehdy šest let.

Léčí od šesti let
Se smíchem vypráví příběh patnáctiletého kluka s meningitidou. Když mu řekli: „Tahle holka tě bude léčit,“ vyděsil se: „To nepřichází v úvahu!“ Babička poslala jeho rodiče ven, že kluka přesvědčí. „Drž hubu!“ pustila se do něj. Pak maličkou Leničku s copánky postavili na židličku, aby dosáhla, kam bylo třeba, a děvčátko začalo klukovi léčit hlavu. „Rodiče plakali štěstím, když se vyléčil,“ vzpomíná paní Lena. Dnes má sám rodinu.“
Měla dobrou hlavu, tak ji nechali studovat. Stala se inženýrkou ekonomie a pracovala v největší oděské bance, pod sebou měla třicet lidí. Léčení se věnovala ve volném čase. Ortopédka, jíž vyléčila rakovinu, jí dala k dispozici místnost na poliklinice. A protože na Ukrajině hledí oficiální medicína na léčitelství s menšími předsudky, než ta naše, respektoval ji i pan primář. „Protože viděl moje výsledky u lidí,“ dodává paní Lena. Léčení jí brzy začalo polykat nejen víkendy, ale také dovolenou. Když bouchl Černobyl, vzala si měsíc volna a jen léčila a léčila…

Útěk do Čech
Na rozdíl od mnoha jejích krajanů jí na Ukrajině nic nescházelo – měla skvělé místo v bance, které milovala, a obrovskou úctu jako léčitelka. Nicméně v soukromí už se jí tolik nedařilo. Rozvedla se, ale manžel ji natolik pronásledoval, že neviděla jiné řešení, než před ním utéci do Čech.
Začala pracovat ve strakonickém Fezku a po čase se seznámila se svým druhým manželem. Stal se zároveň i jejím prvním českým pacientem. „Měl vředy na dvanácterníku, ale netroufala jsem si mu nabídnout, že ho budu léčit, říct mu, že člověk může mít takové schopnosti…“ vypráví. Proto když měl zas jednou bolesti, láskyplně se ho dotýkala a utěšovala ho: „Ukaž, pohladím tě po bříšku a bude ti lépe...“ Vzápětí usnul tak tvrdě, že i když bylo teprve pět odpoledne, probudil se až ráno natolik pozdě, že přišel pozdě do práce. Postupně se pod jejíma rukama jeho stav lepšil a lepšil, že až nevěřil vlastním očím. Doktoři mu totiž řěkli: „Toho už se do smrti nezbavíte…“ Dlouho, ještě v době, kdy už to bylo zbytečné, se pořád bál jíst to či ono. Až později se odvážila mu přiznat, že doma léčila lidi, pověděla mu o prababičce i babičce… 

Trošku vzpurná pacientka
Dnes už má paní Lena řadu obdivovatelů – vyléčených pacientů také u nás, ale i jinde za hranicemi (třeba v Německu). Patří mezi ně i paní Jaroslava Poláková z Havlíčkova Brodu. Z úcty k paní Leně a jako výraz poděkování se uvolila o své zkušenosti s ní vyprávět. Prodělala rakovinu prsu a dva roky po léčbě ji trápily obrovské problémy po chemoterapii. „Hubla jsem a nemohla jíst. Neměla jsem už sice žádný nález, ale chemoterapie mi zabila v těle nejen rakovinu,“ prozrazuje. I ona si našla kontakt na paní Lenu v léčitelském časopise. „Máte záněty v celém těle, to umím léčit,“ ujistila ji léčitelka. Paní Polákové ovšem vadila představa, že by měla na krátká sezení do Prahy dorazit celkem třicetkrát – vždy jednou týdně. „Byla jsem hrozně zesláblá,“ vysvětluje. Dotáhnout do konce potřebný počet návštěv přitom patří k základním předpokladům úspěchu, byť se mnozí pacienti cítí zdraví daleko dříve. (Možná by se to dalo přirovnat k nutnosti dobrat antibiotika.) Počet návštěv se přitom řídí závažností případu.
Paní Poláková se tedy začala léčit s představou, že přijde nejvýše jednadvacetkrát. „Po prvním sezení mě bolely všechny klouby,“ vzpomíná, ale na to ji paní Lena předem upozornila, že první dva dny se bude cítit špatně. Nicméně po dvou dnech bolesti skutečně ustaly. Pilně tedy docházela týden co týden na léčení. Po jednadvaceti návštěvách se cítila natolik dobře, že začala chodit jen jednou za měsíc. „Paní Lena je opravdická čarodějka,“ konstatuje sobě vlastním zdrženlivým tónem. „Po nějaké době jsem si dala dva roky pauzu a teď chodím, jak potřebuju. Dělá mi to dobře…“

Jsou určité schopnosti…
Pokud se paní Lena skutečně pustí do léčení, bývá si překvapivě jistá výsledkem. Protože když se zkouším ptát, zda se někdy našel případ, který jejím schopnostem vzdoroval, chvíli loví v paměti: „Jeden pán z Českých Budějovic přišel o berlích s úplně zničenými klouby. Až po deseti sezeních se začal zlepšovat. Už byl pěkně podrážděný…“
Překvapivě však působí nejen toto zjištění, ale i široký výčet onemocnění, na něž si paní Lena se svými schopnostmi troufá: migrény, šedý i zelený zákal, astma, štítná žláza, zánět středního ucha, artritida, vředy žaludeční i na dvanácterníku, žlučníkové kameny, onemocnění jater včetně rakoviny, ženské nemoci, prostata, voda v koleně, zkrácené šlachy, křečové žíly, vyvrtnutý kotník, lámavost kostí, ochrana kloubních chrupavek, skolióza i zlomeniny páteře (není-li porušený nerv), ledvinové kameny, Kronova nemoc, plicní onemocnění, hemeroidy, epilepsie, roztroušená skleróza v počátečním stadiu (kdy ještě není pacient na vozíku), lupus a rakovina obecně.

Bude vichřice…
I já mám přitom s paní Lenou svoji drobnou příhodu. Poprvé jsme se setkaly v restauraci obchodního centra, odkud není možné vidět ven. Seděly jsme asi dvě hodiny a než jsme se rozešly, paní Lena poznamenala: „Cítím vichřici.“ O půl hodiny později, to už jsem seděla za volantem a mířila domů, se strhla vichřice s krupobitím tak silným, že mnohá auta začala raději zastavovat. Inu – existují určité schopnosti…

Převzato z časopisu Recepty prima nápadů 1/2010.

 Autor: Ivana Hudcová